Spravedlnost - k pláči nebo k smíchu?

O naší spravedlnosti toho bylo napsáno už hodně, ale neustále se vyskytují případy, nad kterými zůstává normální rozum stát. Posuďte sami.

Případ první - opilý primář dětského oddělení v nemocnici v Domažlicích. Původně byl obviněn z trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky - jednoduše řečeno v práci byl opilý - policisté mu naměřili přes dvě promile. Ale nenechali mu vyšetřit krev a tak na základě toho, že soudy neuznávají dechovou zkoušku jako důkaz (prý pro nepřesnost - 2 promile?), státní zástupce trestní stíhání zastavil  Pokud se během dvou let nedopustí dalšího provinění a nebude ve zvýšení míře konzumovat alkohol (jak to chtějí kontrolovat?), tak bude brán jako netrestaný. To čekáme, až se někomu po jeho ořetření neco stane? Prý mu pomohly polehčující okolnosti, že spolupracoval s policií. Na druhé straně oceňují ředitelku nemocnice, že neváhala a z funkce primáře ho sesadila.

Případy druhý - spíše případy - řádění chorvatských fanoušků Dinama Zagreb v Praze a okolí. Záběry jsme viděli v televizi a výsledek - spousta předvedených na polici a tady si myslím, že zase policie tak neselhala, byť mhla zasáhnout ještě tvrdším způsobem. Zadrženo bylo tři sta výtržníků.  Na zpáteční cestě ještě "fanoušci" nakoupili za pět prstů zboží v benzínce u Tábora. Výsledek - všichni Chorvati jsou už v pořádku doma, nikde se tedy nehledal důvod k důvod k vazbě, ani u těch, co po policii házeli dlažební kostky. Myslíte si, že k nějakému soudu dojde? - pochybuji. Nebude to signál pro naše rowdies?

Nepřipadá vám ta naše spravedlnost k smíchu nebo k pláči? Mně někdy ano, ale nevím, zda se smát či plakat.